Sever Rumunska 21.6. – 28.6.2010

Ubytování: kempy v Sapanta, Ocna Sugatag, Fundu Moldovei a penzion na Pasul Prislop

Doprava a strava: Kudrna s polopenzí

Cena: 7720,-

Účastníci: Petr, Boris, Jirka, Radek, Ruda, Jarda, Ivan, Franta

Z Třebíče vyjíždíme oproti plánovaným 18:00 až v 18:45.V Moravském Krumlově naložíme Jiřího a přes Olbramovice směřujeme k dálnici na Bratislavu. Kousek za Olbramovicemi nás v lese nakrátko zastaví příslušníci policie ČR. Ale protože Karel zavčas vyměnil žárovku u koncového světla přívěsného vozíku, tak vše proběhlo hladce. Kontrola na alkohol byla u řidiče rovněž negativní, což by v případě zbytku posádky už tak jednoznačné nebylo. Karlova slivovovička darovaná nám jako odpustek, za to že se této výpravy neúčastnil, už totiž kolovala nějakou dobu mezi námi. Noční přejezd Maďarskem byl rovněž bezproblémový a tak nad ránem za vytrvalého deště a větru přejíždíme maďarsko - rumunské hranice. Celní a pasová kontrola proběhla hladce stejně jako výměna eur za lei na benzince v Satu Mare. Kurz 1 euro/3,8 lei jak se později ukázalo nebyl až tak výhodný ve srovnání se směnami v bankách. Kolem deváté hodiny ranní poté co jsme si posunuli hodinky o hodinu zpět, dojíždíme k restauraci poblíž Pasul Huta. Déšť už ustal a jen nepříjemně fouká.

Za hlasitého štěkotu dvou pejsků neurčité rasy zkoušíme, zdali je již otevřeno. Kupodivu ano a tak si přes určitou jazykovou bariéru zde dáváme i snídani. Někdo hamm and eggs, někdo zdravý salát a Boris volí snídani s názvem papanaši, z níž se později vyklubaly dva vynikající koblížky sypané borůvkami a cukrem. Čepované pivo samozřejmě v těchto končinách neznají a tak se musíme spokojit s lahvovým Holstanem za 5 lei.

Po snídani, která nás postavila zase na nohy po strnulém nočním přejezdu se převlečeme a vyrážíme vstříc prvním rumunským kilometrům.

2.den úterý 22.6. Pasul Huta – Piatra – Remeti - Sapanta

Trasa první cyklistický den je vskutku nenáročná. Zpočátku 4 kilometrové stoupání na vrcholek Pasul Huta. Ve stoupání krátce zastavujeme u nově zbudovaného krásného dřevěného pravoslavného monastýru Sfanta Treime. Rumuni to zkrátka s dřevem umějí. U kostelíku je klid, jen tři jeptišky okopávají zeleninu, kterou v okolní zahrádce společnými silami pěstují.

Krátce před dosažením sedla míjíme typické pastevecké obydlí – stavba nebo spíše jen přístřešek zbudovaný z toho co se našlo kolem slouží pro téměř celoroční život celé rodiny.

Klikatý sjezd ze sedla Huta po značně rozbité asfaltce přerušíme po výjezdu z lesa zastávkou u příjemně vypadajícího penzionu Cabana Bradet s pěknou venkovní zahrádkou. Čepované pivo opět nevedou, tak si dáváme zase lahvové. Zpočátku to vypadalo, že si nedáme nic, neboť sličná leč jazykově zcela nevybavená slečinka vůbec nechápala, co chceme. Naštěstí se brzy přiřítila korpulentní dáma pravděpodobně maminka nechápající číšnice, a ta brzy pochopila, že chceme pivo. Počasí se zcela změnilo, je skoro jasno a velmi teplo a tak si užíváme příjemného posezení u piva. Petr zřejmě při dojezdu píchnul duši zadního kola a tak spravuje.

Po zaplacení pokračujeme opět po stejné silnici č. 19 nejdřív ještě s kopce a pak mírným stoupáním z Remeti až do Sapanty. Jedeme proti proudu Tisy, která zde tvoří hranice Rumunska s Ukrajinou. V dlouhé vesnici Sapanta plánujeme návštěvu světoznámého veselého hřbitova. Než všichni dojedou k odbočce, která vede ke hřbitovu, tak chvíli čekáme, čehož využije čiperná babička k navázání konverzace. Po důležitých informacích jako kde je hřbitov, kde se platí vstupné a kudy ke kempu se dovíme, že babi má na Moravě i nějakého známého. Osobu jakéhosi tlustého Milana však už dál nekonkretizuje, a tak se ani nedovíme, kde vlastě její známý bydlí.

Hřbitov je vskutku vyjímečný. Jednotlivé dřevěné kříže na náhrobcích místní umělec Stan Patras vymaloval pestrými barvami a na každém je jednoduchou kresbou znázorněno, čím byl nebožtík za živa a jak svůj život prožil – přadleny a bačové jednoznačně převyšovali – sem tam nějaký úředník, pop či voják. Dozvíme se, že někdo prožil veselý život, užíval si jídla a žen a zemřel v požehnaném věku. Jiný příběh na kříži popisuje jak malá holčička zemřela pod koly taxíku před svým domem.

Původně jsme měli podle Kudrnova manuálu kempovat na tábořišti (což byla v podstatě neposečená louka na kraji vesnice), ale Karel zaparkoval svůj VW Transporter s přívěsem v malém kempíků přímo u řeky, za což sklidil po našem příjezdu zasloužené uznání. Příjemné prostředí, tekoucí teplá voda je rovněž k dispozici, součástí kempu je i příjemná restaurace se zahrádku a jako obyčejně vynikající Karlova večeře (nočky s vepřovým masem) – no zkrátka příjemný začátek našeho putování v rumunských horách Ignis, Rodna a Maramures.

Vzhledem k tomu, že jsme se utábořili krátce po poledni a zbývá do večera ještě hodně času, tak Petr, Jarda a Ruda vyráží ještě na průzkumnou cestu proti proudu říčky, kudy bychom se měli příští den vydat všichni směrem k vodopádu a pak někam do pohoří Ignis. Vzhledem k tomu, že nemáme žádnou podrobnější mapu této oblasti a Kudrnův manuál na příští den hovoří o aklimatizačním výjezdu do půvabného pohoří Ignis, zvažujeme i variantu vypuštění této vyjížďky a rovnou přejet pohoří Gutai až do Ocna Sugatag, což bylo plánováno až na třetí den. Konečné rozhodnutí necháváme ale až na ráno.

Ráno se probouzíme do zamračené oblohy z které vytrvale prší. Po snídani padne rozhodnutí, že do Ocna Sugatag se v dešti nepojede a v podstatě dodržíme Kudrnův itinerář, což značí na tento den výjezd do kouzelného pohoří Ignis. Houstnoucí déšť však většinu zahnal zpátky do stanů a odjezd byl odsunut až přestane pršet. Karlovi pomůžeme zbudovat přístřešek, pod kterým pak strávíme ve společnosti slivovice a dobrých rohlíčků, které napekla Radkova teta, zbytek dopoledne.

Předpověď, kterou jsme získali z internetu prostřednictvím majitele kempu, nevěští na dny následujíc nic dobrého. Osmdesáti procentní pravděpodobnost deště pro zdejší oblast dnes a poté jen o málo lepší výhled. Kolem poledne však na chvíli pršet přestane a tak v 12:30 vyrážíme směrem k vodopádu, který by měl být údajně značen směrovkami na cestě a vzdálen zhruba 7 km od kempu. Žádnou podrobnější mapu k dispozici nemáme tak naplánujeme pouze cestu k vodopádu a zpět. Spolu s námi sdílí ubytování v kempu i Bulhar se svojí družkou a ten se k vodopádu vydává dokonce svým postarším mercedesem (nakonec odbočil ale dřív a k vodopádu se nedostal). Cesta vede po šotolině stále do kopce a začíná znovu drobě pršet.

V protisměru nás občas míjí koňské a automobilové povozy nejrůznějšího typu, které sváží z hor vytěžené dřevo. Zejména doprava statných bukových kmenů dosahujících i desetimetrové délky na jednoosé dvoukolové káře zaslouží obdiv. Tento několikatunový náklad tažený nebo spíš brzděný traktůrkem postrádá jakékoliv spojení dvoukoláku prostřednictvím oje s traktorem. Je spojen pouze řetězy k závěsu traktoru, náklad je dokonale vyvážen i prostřednictvím odvážlivců sedících na bukových kládách a takhle se poměrně svižně vydávají z kopce do údolí. Zhruba po půlhodinovém stoupání dojíždíme k vodopádu, který není nikterak vysoký, ale díky velkému množství vody, které se jím valí, skýtá hezku podívanou.

Déšť ustal, času máme habaděj, takže pokračujeme dál ve stoupání kolem řeky. Projíždíme kolem nově budované malé přehrady a po chvíli vyjíždíme z lesa na náhorní planinu. Na rozcestí zvažujeme zda pokračovat vpravo směrem na Piatra, kam bychom dle informace na dřevěné směrovce měli pěšky po jedné hodině dorazit a pak pokračovat po asfaltu stejnou cestou jako včera. Rozhodneme se ale pro odbočku vlevo a obloukem objet celou náhorní plošinu.

Orientace bez pořádné mapy je však obtížná a jediným naším vodítkem je rada Ozzyho manuálu od Kudrny, dle které máme stále odbočovat vlevo. Samozřejmě, že po několika odbočeních vlevo jsme ztraceni a začínají ojedinělé názory, že bychom se měli stejnou cestou vracet zpět.

Ujeli už jsme ale skoro 20 km a stejnou cestou se většině vracet nechce, tak jedeme pořád dál. Chvilkové rozptýlení nám poskytne stádo kraviček, které líně odpočívá po pastvě u cesty a nenechá se vyrušit naší přítomností. Dokonce ani pokusy o osedlání jedné z nich nenaruší pochody složitého trávícího ústrojí tohoto býložravce.

Často musíme kromě rozbahněných cest překonávat méně nebo více hluboké kaluže s vodou. Jedna z nich se stala málem osudnou pro Jardu, jehož zachránil od zanoření se do kalné vody jen obratný manévr pravou rukou, kterou se zčásti opřel o bahnité dno a zabránil tak koupeli celého těla. Stále ještě po jakési cestě dojíždíme k místu, kde opuštěné bagry provádějí zemní úpravy nejasného smyslu. Tady se rozhodneme pod dojmem, že jsme příliš daleko od údolí, které vede do Sapanty, stočit ještě více vlevo a tím definitivně opouštíme cestu. Další naše putování tak už vede jen po pastvinách a je to spíš tlačení kola neurčitým směrem uprostřed vřesovišť a různě hlubokých potůčků. Naší spásou je bača se stádem oveček a jeho znaková informace, kterým směrem je Sapanta a že je to 7 km. Ze 7 km se nakonec vyklubalo kilometrů 14, nicméně směr byl správný. Informaci o směru k Sapantě jsme si ověřili u dalšího pasteveckého příbytku a dokonce jsme našli i rozbahněnou cestu po které se dalo chvílemi i jet. Zejména průjezd lesem po této bažinaté cestě, jež se místy ztrácela v obrovských kalužích, byl vskutku adrenalinový.

Všichni už jsme byli co se týče obutí totálně promočení a zabahnění, takže nějaké další pády do bláta už nás nerozhodily. Klesání z lesa nás dovedlo k potoku, kde jsme se ve společnosti divokých koní alespoň z části zbavili bahna a pokračovali poté dál do údolí, kde jsme se napojili na nám již známou cestu, po níž jsme stoupali po poledni k vodopádu.

Sjezd byl ještě okořeněn závodem s psíky budovatelů přehrady, kteří už nebyli při našem průjezdu uvázáni a vytušili svoji příležitost nás řádně prohnat. Naštěstí s kopce neměli šanci. V kempu jsme pod tekoucí vodou z kohoutku omyli kola, pak sebe a večer jsme strávili v příjemné hospůdce majitele kemu. Místní slivovička podávaná v malovaných porcelánových kalíšcích byla vynikající, s janětinou ohřívanou v mikrovlnce už to bylo horší. Nicméně večer se vydařil a dál nám zapomenout na bahenní útrapy tohoto dne. To jsme ještě netušili, že si je ještě několikrát během našeho putování po severu Rumunska vychutnáme znovu.

Čtvrteční ráno je jako vymalované, po středečním dešti ani památka, tak hned po snídani a sbalení stanů vyrážíme na přejezd pohoří Gutai cestou Drumul Mostenirii Maromureseni.

Kudy vede cesta je v mapě značně nezřetelné, zato máme poměrně jasné pokyny kudy jet v Kudrnově manuálu od Ozzyho. Později se ukázalo, že i pokyny typu za velkým stromem se dejte doprava nebo výraznou cestou nahoru nám nebudou nic platné. Ozzy svůj průzkum nové trasy najížděl zhruba před rokem na jaře kdy stromy nebyly ještě olistěné a bahnité cesty vedly možná jinudy než nyní. Nicméně začátek cesty probíhal hladce, i odbočku z cesty, po které jsme den před tím vyjížděli k vodopádu, jsme neminuli. Počasí nám přálo i sluníčko nám zpříjemňuje stoupání lesem po šotolinové cestě proti proudu potoka, jehož název netušíme.

Cesta se však postupně horší, šotolinka je občas prokládána bahnem, později bahno převládá a nakonec jedeme v podstatě jenom tekoucím potokem. První problém s orientací nastává na rozcestí dvou bahnitých cest. Ozzyho manuál říká doleva, i na přiložené fotce toto místo poznáváme. Odbočit vlevo se nám ale moc nechce, neboť lepší jetelná cesta vede rovně. Jarda se vydává na průzkum této cesty ale jeho informace poté co se vrátí, nám naše rozhodnutí kudy jet neusnadní. Nakonec ale volba řídit se podle Ozzyho instrukcí a jeho fotografíí vítězí. Ale je to v podstatě poslední rada manuálu, která nám byla jasná a někam nás směrovala. Další body na trase dle manuálu už jsme nenašli a naše putování už bylo jen podle naší vlastní intuice – ani žádného baču jsme jako na potvoru nikde nepotkali. Tlačíme kola rozbahněným úvozem do prudkého kopce a vyhlížíme nějakou louku, sem tam strom a výraznou cestu, jak nám Ozzy radí. Louky jsou po obou stranách úvozu, rozježděných bahnitých cest vedoucích neznámo kam je zde několik a stromů jakbysmet.

Zkrátka jsme se ztratili jak Jeníček s Mařenkou, ale žádná perníková chaloupka na dohled nebyla. Po zdolání kopce jsme se rozhodli uprostřed pokácených statných buků pojíst a promyslet další trasu. Nic jsme v podstatě nevymysleli a naše další putování vede nazdařbůh po jedné z mnoha cest s tím, že se budeme snažit dostat k nějakému potoku, který jak doufáme bude ústit do řeky Mara, jež by nás měla dovést do civilizace.

Sjíždíme po jakési cestě dolů do údolí a vyhlížíme nějaké známky civilizace, které však ne a ne se objevit. Nicméně každá cesta někam vede a kupodivu i námi zvolená polňačka nás dovedla k lidem. Dva pytlačící chlapci v potoku byli možná víc překvapeni naší přítomností než my jejich a dali se na úprk do lesa. Následovali jsme jejich stopy a po chvíli jsme se ocitli u turistické chaloupky s názvem Cabana „Colibi“. Uvítal nás zde postarší pán, zřejmě strýček či dědeček obou chlapců. Po jeho vyjádření, že rozumí anglicky a německy, jsme se snažili za pomoci našich hrubých map a jeho rad určit naši polohu. Toto však nikam nevedlo, ale poté co nám strejda namaloval svoji vlastní mapu a vysvětlil kudy se dostat do Mary, začínáme věřit, že cíle naší dnešní etapy dosáhneme. Chlapce podarujeme tyčinkami, Petr opraví Radkovi píchlé kolo a vyrážíme.

Po výjezdu z lesa pokračujeme po polňačce, která se vine rozlehlými planinami. Na odbočce za mostkem, ještě lehce zabloudíme. Naštěstí lesní dělník, kterého náhodou potkáváme, nás včas vrátí, takže naše zakufrování znamená pouze 2 km navíc oproti nakreslené mapě.

Po několikakilometrovém sjezdu dojíždíme k říčce Mara, která nás pak už dovede do civilizace. Cestou kolem řeky potkáváme množství oveček a koz, doprovázené jako obyčejně bačou a štěkajícími psíky, chránící své stádo. Zpočátku to vypadá, že nás pejsci nepustí dál, ale poté co jim zahrozíme klacky, cestu uvolní a oběhnou nás velkým obloukem.

Po výjezdu z lesa se před námi objeví obrovská dřevěná stodola s názvem Farma Ecologica. Nikdo tady není, jen informační cedule nás mimo jiné informuje o zdejším kvalitním sýru Bruna de Maramures.

Mírný sjezd už po kvalitní šotolině nás dovede na rozcestí, kde stojí pár třípatrových baráků připomínající bytové domy. Předjíždí nás auto, v němž sedí strejda s hochy od Cabana „Colibi“ a usmívá se na nás. I my se už teď usmíváme, neboť jeho ručně nakreslená mapa nám moc pomohla při hledání té správné cesty. Námi zvolená trasa byla i výrazně kratší, neboť po dojezdu do kempu v Ocna Sugatag jsme měli najeto o 7 kilometrů méně než avizoval Ozzyho manuál.

Cesta do Mary vede jenom s kopce po šotolinové cestě, která pod rozestavěnou sypanou hrází přehrady přejde v panelku.

Na kraji Mary zastavíme v místní Cabaně. Vítá nás čiperná babička, které říkáme seňorita neboť se sem přivdala až ze Španělska a evidentně ji všichni v této hospůdce na slovo poslouchají.. Jídlo ale nevedou, tak dáváme jen lahvové pivo Ursus a Bucegi a pokračujeme dál.

V Maře se napojíme už na asfaltku a přes Desesti, kde míjíme hezký kostelík zapsaný do Unesca a Hoteni dojíždíme až do Ocna Sugatag. Kemp Manolo, v kterém by nás měl čekat Karel, kupodivu skoro nikdo nezná. Až v jednom bistru nás nasměrují, takže po 57 kilometrech dnešní etapy nacházíme kýžený kempík, v kterém strávíme pouze jednu noc. Večer u slivovice oslavíme vítězství našich bratrů nad Italy na MS v Jihoafrické republice

5.den pátek 25.6. Pasul Prislop – Cascada Cailor – Lacul Izvorul Bistritei – Pasul Prislop

Ráno sbalíme stany a po snídani v 9:30 vyrážíme autem z Ocna Sugatag do Sighetu Marmatei. Zde na kruháči odbočíme směrem na sedlo Prislop, kam po 3 hodinách strastiplné jízdy po klasickém rumunském tankodromu dojíždíme. Sedlo, rozdělující pohoří Maramures a Rodna, se nachází ve výšce 1416 m a tak teplota odpovídá této výšce +7°C. Navíc je zataženo a mraky jsou stále níž a níž a tak zkoušíme možnost ubytování v penzionku Cabana Alpina, v jehož sousedství jsme měli původně tábořit. Vzdělaná barmanka perfektně ovládá angličtinu a tak domluva je snadná. Později se z ní dokonce vyklube učitelka angličtiny. Neuvěřitelná cena za jednu noc v penzionku 5 € nebo 25 lei za osobu nám usnadní rozhodnutí a během chvilky jsme ubytovaní v útulných 4 a 3 lůžkových pokojících.

Ve dvě hodiny odpoledne už nasedáme na vyložená kola a míříme po šotolinové cestě do kopce směrem k vodopádům Cascade Cailor. Cestou v protisměru míjíme hodně pěších turistů, kteří se vracejí od vodopádů a od jezera Lacul Cailor a Lacul Izvoru Bistritei.

Z těžkých mraků začínají padat první kapky, tak se u vodopádu dlouho nezdržíme a po nezbytém fotu vyrážíme zpět. Na rozcestí před vodopádem se rozdělíme a jedna skupina pokračuje rovnou zpět do penzionku a druhá chce ještě navštívit jezero Lacul Izvoru Bistritei, které se nachází přibližně 3 km od rozcestí. Přídává se i Boris, čímž vymaže svoji žlutou kartu, udělenou vedoucím zájezdu za to, že si dovolil souhlasit s návrhem Jiřího na blíže nespecifikovanou změnu itineráře.

K jezeru dojíždíme už za drobného leč vytrvalého deště. V případě azurového nebe tady asi bude moc hezky, ale my si připadáme jako kdybychom byli u jezera Loch Ness. Mraky se válí téměř po hladině jezera, šero a dohlednost minimální spolu s deštěm dokonale navozují atmosféru ponuré skotské krajiny. Po navlečení pláštěnek a společném fotu obracíme zpátky do penzionku.

Cesta už je hodně rozbahněná a tak po dojezdu vypadáme podobně jako po dojetí první den do kempu v Sapantě. Večer strávíme v příjemně vytopeném penzionku, k jídlu nám paní servíruje vynikající čevabčiči, tak si všichni libujeme, že nejsme ve stanech.

6.den sobota 26.6.Pasul Prislop – Borsa – Pasul Prislop

Tento den, ač jsme tomu večer moc nevěřili, tak skutečně neprší. Dokonce i sluníčko se občas ukáže, nicméně údolí směrem k Borsi je zalito v mlze. Posnídáme společně s přítulnými štěňátky a studentkami a krátce po osmé vyrážíme trasou tak jak byla naplánována Kudrnovým rodokapsem.

Během třicetikilometrového sjezdu po asfaltu z Pasul Prislop do Carlibaby nepotkáme téměř žádné auto. Na kraji Carlibaby nás oslovila otevřená restaurace v hotelu hned vedle silnice, kterou využijeme pro krátké občerstvení.V městečku je živo, právě končí nedělní dopolední mše a na místním fotbalovém hřišti se chystá jakási hasičská soutěž.

My pokračujeme údolím řeky Bistrita, jež pramení u jezera, které jsme navštívili předevčírem. Za vesnicí Valea Stanei odbočíme doleva na šotolinu a začínáme stoupat údolím s cílem přejet kopečky Obcina Mestecanis. Šotolina se postupně mění v bláto a přidává se i déšť.

Naše mapa je opět velmi hrubá a mnoho zdejších cest na ní není zakresleno. Po ověření správného směru naší jízdy u jednoho statku pokračujeme ještě chvíli po rozbahněné cestě do kopce. Dojedeme k jakési štěrkovně nebo lomu, který se nedá jinak objet než po cestě, kudy jezdí těžká technika s nákladem kamení. Bahno je všude kolem nás a zastavit znamená zabořit se až po kotníky do mazlavé žluté hmoty. U lomu je budova, která slouží jako útočiště pro zdejší pracovníky a kolem baráku je neuspořádaně zaparkováno několik obrovitých zrezavělých náklaďáků značky Belaz. Protože je ale neděle, tak se nepracuje a vypadá to jakoby tady nikdo nebyl. Po chvíli ale se zuřivým štěkotem vybíhá pes připomínající retrívra a za ním z baráku vychází hlídač tohoto objektu, který pejska umírňuje a nevěřícně na nás zírá. Když se ho ptám na cestu do Fundu Moldovei, tak bez jediného slova jenom pokyne rukou a ukáže na cestu lesem. Vypadá, že je němý, ale po chvíli přece jenom ze sebe vypraví jedno slovo, znamenající zřejmě pozdrav na rozloučení. Déšt začíná houstnout a tak hledáme úkryt pod mohutnými náklaďáky, jejichž technický stav nenapovídá, že by se ještě někdy rozjely. Toto prostředí připomíná spíš apokalypsu a hustý déšť jenom dotváří nehostinnou tvář tohoto kousku světa. Jedna kravička, která boří svoje nohy do hlubokého bláta a motá se v dešti mezi ocelovými obludami, dokresluje absurdnost tohoto místa.

Déšť nepřestává a nám nezbývá než pokračovat po cestě, kterou nám naznačil hlídač tohoto ponurého místa. Cesta pokračuje zpočátku lesem, trochu váháme, jestli náš směr je správný. Po vyjetí z lesa se dostáváme k salaši, kde naše přítomnost jako obyčejně rozdráždí psíky a to znamená závod o to kdo je rychlejší – naštěstí jsme zase vyhráli. Na chvíli přestává pršet, čehož jsme využili k doplnění kalorií a prodiskutování kudy dál, neboť je před námi rozcestí, jež v mapě opět není.Volíme cestu vlevo dolů s kopce. Sešup je poměrně strmý a jízda po blátě se střídá s kamením či tekoucím potokem a do toho všeho se zase rozpršelo. Po dojezdu k prvnímu obydlí se u kolemjdoucího mladíka ubezpečujeme, že máme správný směr do Fundu Moldovei.

Po projetí vesnicí Botuš se napojíme na asfaltku, která nás dovede až do Fundu Moldovei, kde je po 65 km cíl dnešní etapy. Kemp u řeky, který patří holanďanům, nacházíme téměř na konci městečka. Vítá nás statný majitel kempu, který nám udílí v angličtině přesné instrukce. Kde můžeme postavit stany, kde jsou sprchy, kudy máme chodit, abychom nepošlapali trávník a nabídne i možnost přenocovat v dřevěné chatě na betonové podlaze, čehož někteří z nás i využijí. Zkrátka informace kudrnova manuálu, že je to kemp hezký ale majitelé jsou na vše hákliví, byla naprosto přesná. Na druhou stranu nám Holanďan nabídne plechovkové pivo za 1€, čehož samozřejmě využíváme a natáhne i hadici pro umytí kol.

Odpoledne se hraje na MS v JAR Německo – Anglie, tak vyrážíme do blízkého bistra na fotbálek a lahvový Ursus. Boris končí se službami bankéře, kdy za nás hromadně platil útraty v hospodách z účtu, který jsme společně různými vklady založili. Tato praxe se velmi osvědčila a dle závěrečné účetní závěrky podle vyjádření správce účtu ani nezůstalo žádné manko. Je před námi poslední den a podle předpovědi počasí má být v pondělí hezky, ale Holanďan tvrdí, že bude stejně jako dnes. To znamená zase nějaký deštík, což se nakonec potvrdilo.

Vstáváme do polojasného rána a zároveň do posledního dne našeho putování po rumunském severu. Naším cílem je klášter ve Vatra Moldovei, jež je zapsán i mezi památky Unesco. Vzhledem k tomu, že bahnitých cest jsme si užili dost a byl by problém se závěrečnou očistou kol i našich těl, odchylujeme se od kudrnovic plánu, a volíme jen asfaltový povrch. Posnídáme a po sbalení stanů vyrážíme po silnici směrem k nedalekému městu Campulung Moldovenesc, významnému centru Bukoviny nebo taky rumunské části Moldávie. Tady bychom chtěli směnit ještě nějaká eura za lei.

Jak se blížíme k městu, provoz značně zhoustl. Po dojezdu do centra ve zdejší pobočce Raiffeisen bank provedeme potřebné bankovní transakce a vracíme se po silnici kousek zpět k odbočce k vesnici Sadova. Na kraji Sadové nás zaujme otevřený kafébar se zahrádkou, u nějž stavíme na kafčo a lahvové pivo. Bohužel smažených vajíček se nám nedostane. Barmanka nechápavě koulí očima a slovo Očiuri jí nic neříká. Asi místní nenazývají vejce očiuri, ale úplně jinak.

Po krátkém posezení pokračujeme ještě chvíli po rovině krásným zeleným údolím. Po odbočení doprava nás čeká poslední kopeček celého cyklovýletu – Pasul Trei Movile (1040 m). Z prvních serpentin se nám znovu otevírají pěkné výhledy na údolí, záhy však zmizíme v lese, v němž strávíme zbytek stoupání do průsmyku. Před Pasulem začíná i drobně pršet, tak nám přijde vhod zastřešené sezení, které nás na vrcholu přímo vybízí k zastávce. Navzájem na sebe počkáme, zlikvidujeme poslední tyčinkové zásoby od nichž nám pomohou i tři přítulná štěňátka, potulující se kolem.

Závěrečný asfaltový sjezd do údolí, jímž protéká řeka Moldovita, jsme na chvíli přerušili u mlíkařského povozu, taženého párem vyfešákovaných běloušů.

Klášter Moldovita bez problémů nacházíme i se spícím Karlem v našem VW Transporter. Rozdělíme se na dvě poloviny, jedna si jde prohlédnout klášter a druhá zatím hlídá kola. Podmínkou prohlídky jako v řadě i jiných církevních objektů je být slusně oblečen, což tady obnáčí zapůjčit si od jeptišky u pokladny zástěru a zakrýt s ní naše nohy čouhající z cyklokraťasů. Dominantou celého objektu je klášter na jehož vnějších zdech jsou fresky, snad 500 let staré. Uvnitř kláštera je krásný dřevěný oltář bohatě zdobený zlatem.

Po prohlídce už zbývá jediné – naložit kola do vleku a vydat se na cestu domů. Naše nakládání kol urychlil jak jinak opět déšť a to docela vydatný. Krátce po poledni vyrážíme z Vatra Moldovei směrem na Vatra Dornei, Bistrita, Dej do Baia Mare, Satu Mare a pak stejnou cestou, jako jsme přijeli.

Vzhledem k tomu, že Slováci hrají na MS o další postup s Holanďany, snažíme se najít cestou příhodný motorest s televizí. Nakonec se nám podaří zastavit u poloprázdného motorestu, kde nám ochotně naladí i potřebný program. Fandíme co to dá, dáme si i čevabčiči, které se však už nevyrovná svou chutí tomu, jež nám podávala učitelka z penzionku na Pasul Prislop. Ochutnáme opět vynikající papanaši a palačinky, ale Slovákům to nepomůže. Škoda, mohli jsme cestou sdílet radost s Borisem, ale i tak návrat domů proběhl v pohodě a bez sebemenších problémů - teda až na zdřevěnělý nohy z mikrobusu. Rudův návrh, jak překonat tento nedostatek dlouhého cestování v omezeném prostoru Kudrnovic autíčka, se nakonec setkal s kladnou odezvou. Takže příští rok bude asi přesun do Dubrovniku letadélkem a teprve potom využijeme služeb osvědčeného řidiče a kuchaře Karla v jedné roli k cykoputování po Albánii.